KoNě
Vedoucí sekce Hudba Mgr. Petr Korál
Petr Korál -
Nemám moc důvodů se za něco stydět
(Rozsáhlý rozhovor na www.irockshock.net)
Imperativ, z.s. je spolek, který jsme založili s mým kamarádem, s nímž máme hodně blízké názory, už někdy před osmi lety. Nemáme rádi politický extremismus v jakékoliv podobě, zejména pak komunismus, a proto jsme se rozhodli proti tomu, co se nám nelíbí, co nám přijde nebezpečné a demokracii ohrožující, nějakým – samozřejmě nenásilným – způsobem bojovat. Věnujeme se osvětě a tzv. primární prevenci, děláme přednášky na základních, středních i vyšších odborných školách, pořádali jsme tematické koncerty a další akce. Okrajově se věnujeme i občanskému aktivismu a občas jdeme někam do ulic mírumilovně protestovat a vyjádřit svůj nesouhlasný názor s něčím – třeba formou transparentů na tradiční komunistický 1. máj na pražském Výstavišti. Imperativ už má ledacos za sebou a máme nějaké výsledky, o čemž svědčí například i to, že jistý člověk, který se označuje jako mladý komunista, nám opakovaně píše nenávistné e-maily, sprostě nadává a vyhrožuje, že jakmile se to tady zas obrátí, my budeme viset na lucernách, a jak už se na to těší. (smích) My víme, o koho jde, opravdu je nebo byl členem Svazu komunistické mládeže, ale bohužel není snadné dokázat, že autorem těch nechutných výhrůžek je právě on. Zásadně píše vše anonymně a postupuje velice opatrně. Takže policie bohužel naše podněty i trestní oznámení odkládá.

Více na: www.irockstock.net

Malcolm Mitchell Young
WE SALUTE YOU!
(6. 1. 1953 – 18. 11. 2017)

Text: Bohouš Němec

Malcolm Young. Mozek a hlava AC/DC. Celý tenhle rokenrolový cirkus vymyslel a od svých dvaceti let řídil. Ačkoliv tahle kapela měla vždy dva frontmany (jednak zpěváka, jednak kytaristu Anguse Younga), rukou tvrdou a neomylnou vše diktoval Malcolm. Málo se to ví, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat, jak by řekl klasik. A on klasik byl.
Dovolte menší osobní odbočku. V sobotu 18. listopadu jsem byl v muzeu obrazů Maxe Švabinského v jeho rodné Kroměříži. Těšil jsem se z krásných maleb, když si mě našla zpráva o skonu Malcolma. Zasáhlo mě to. AC/DC mě provázeli od prvopočátku, co jsem objevil bigbít, chcete-li hard rock. A i když jsem později přičichl i k jiným žánrům, k hudbě bratří Youngů jsem se stále rád vracel a vracím.

Zrození riffotvůrce
Malcolm se narodil ve skotském městě Glasgow jako sedmé dítě v pořadí. Když mu bylo deset let, byla ve Spojeném království tuhá zima, a tak vláda nabídla rodinám, které by byly ochotny se vystěhovat do Austrálie, deset liber bonus. Youngové to přijali a odletěli na druhou stranu zeměkoule.
V té době už každý ze starších sourozenců vrzal na nějaký nástroj, a tak bylo jen otázkou času, kdy se připojí i malý Mal. Velkou zásluhu na tom měl o sedm let starší George. Byl to právě on, který o pár let později působil jako nehrající kapitán AC/DC. Ale on i hrál, i když se to málo ví. Fluktuace členů v prvních dvou letech fungování kapely byla značná, a tak vždy zaskočil na místě baskytaristy. Jak ve studiu, tak živě. Ale skromnost a práce pro celek byla vždy výsadou Youngů. Připomeňme, že George odešel na věčnost před pár týdny. Ale jeho Friday On My Mind s kapelou The Easybeats tady bude ještě dlouho. Stejně jako jeho životní spolupráce s Harrym Vandou pod křídly Albert Productions, kteří drželi ochranná křídla nad AC/DC minimálně po dobu, co byl živ zpěvák Bon Scott.
Malcolm chtěl být fotbalistou, asi jako každý kluk. Ale s nástupem Beatles stále častěji držel v ruce kytaru než míč. Navíc s výškou 160 cm to není moc na první ligu…Údajně za to mohlo olovo z vodovodních trubek v rodném Glasgowě.
A pak už to šlo jako na drátkách. George Young slavil úspěchy s The Easybeats, a tak posílal mladšímu bráškovi elpíčka s rockovou muzikou a tím mu připravil nejen slušný rozhled, ale zároveň ho i formoval do budoucna. K patnáctinám dostal kytaru od Harryho Vandy a bylo vymalováno. A tak vedle různých přivýdělků v roli prodavače, opraváře apod. založil první kapelu. Zajímavější je však ta druhá, Belzebub Blues, v níž se sešel s kytaristou a saxofonistou Larrym Van Kriedtem. Tenhle o rok mladší klučík byl sice ovlivněný jazzem, ale to mu nebránilo se o necelé čtyři roky později stát prvním baskytaristou AC/DC.
Zpěvák Ed Golab vzpomíná: „Malcolm byl odjakživa pan kytarista. Hráli jsme věci od Cream, Hendrixe, The Animals… a on je měl všechny v malíku. Měl perfektní sluch a cit.“

Malý pevný Mal
V 1971 už měl Malcolm skvělou pověst. Právě v té době se do Sydney z Newcastlu v Novém Jižním Walesu přistěhovala skupina Velvet Underground (neplést s The Velvet Underground z NY) a sháněla druhého kytaristu. Stevie Wright, zpěvák The Easybeats, jim Mala vřele doporučil. Při první zkoušce si mysleli, že mu je tak třináct, ale když jim řekl, že opravuje šicí stroje v továrně na podprsenky, uklidnili se, neboť v opačném případě by měli problém s policií. Repertoár byl z velké části převzatý od Deep Purple, Rolling Stones a dalších. Malcolm hrál samozřejmě sólovou kytaru. Ten nápad stáhnout se do ústraní a vypíchnout o dva roky mladšího Anguse přišel až později.
S Malem začala kapela nabírat tvrdší směr, a tak se v roce 1972 přejmenovala na Pony, poddle skladby Ride On Pony ze čtvrtého alba britských Free. Nakonec však přijala název Ted Mulry Gang a zase se začala přiklánět k popovější tváři, což Malcolm nepřekousl a odešel. Ke konci kariéry TMG se zpěvu ujal jistý Dave Evans. o němž ještě bude řeč. Už tehdy se projevovala Youngova nekompromisní povaha. Nenechal si od nikoho nic líbit. Měl dobrý čich na lidi a okamžitě poznal, když ho někdo chtěl zneužít nebo využít kapelu, v níž působil. Zároveň byl maximálně loajální.
V zimě třiasedmdesátého roku poprvé na vlastní oči viděl The Rolling Stones a to na něj udělalo velký dojem. Ještě než stvořil kultovní soubor, stihl natočit více než jedenáctiminutový singl Evie se Stevie Wrightem, který byl rozdělen na tři části. Zároveň působil ve skupině Markus Hook Rock Band s Alexem Youngem (saxofon), Harrym Vandou (kytara, zpěv), Georgem Youngem (piano, baskytara, kytara, zpěv) a Angusem Youngem (kytara). Ve třiasedmdesátém roce vydali album Tales Of Old Grand Daddy a tři singly. Některé fragmenty ze skladeb Quick Reaction a Natural Man se později objevily v písních T.N.T., Soul Stripper a Live Wire. To jen tak na okraj.

Poháněn rokenrolem
Myšlenka na vlastní kapelu se Malcolmovi rodila v hlavě delší dobu. V létě 1973 začal pomalu hledat spoluhráče a zkoušet. Měl jasnou vizi. Vycházet z klasického rock’n’rollu, blues a boogie a narvat do muziky emoce a energii. Dokonce v prvopočátku uvažoval o klávesách, ale nakonec tuhle myšlenku zavrhl. Původního baskytaristu Micka Sheffzicka nahradil Larry Van Kriedt, na bicí hrál Colin Burgess a takhle ve třech zkoušeli. Delší čas nemohli najít zpěváka, až se na inzerát přihlásil Dave Evans. Už tehdy věděl, že Malcolm má zcela jasno. Nechtěl se omezit na hraní po Austrálii – chtěl dobýt svět. Asi by ho tehdy ani ve snu nenapadlo, že tahle zatím bezejmenná kapela za čtyřicet let prodá na 200 milionů nosičů. Malcolm tehdy střídal rytmickou kytaru se sólovou, ale tušil, že s druhou kytarou by to bylo mnohem lepší.
Doma zatím Angus cvičil od nevidím do nevidím a v druhé půlce baráku Mal skládal hudbu a především texty. Když se mu mladší bráška nerad pochlubil, že se mu rozpadá kapela, byl pozván na zkoušku. Ačkoliv ostatní členové nebyli úplně nadšeni, nemohli si nevšimnout, že mezi bratry funguje zvláštní energie.
Na konci roku měli první koncert. A bylo jasné, že bude potřeba se nějak jmenovat. Název nakonec vymyslela manželka George Younga Sandra, která jej zahlédla na šicím stroji. Jak víme, ve své době se tak označovali homosexuálové. Proto taky několik koncertů proběhlo v klubech pro gaye, ovšem texty AC/DC byly přece jen o jiné lásce, než o té ke stejnému pohlaví.

Vysoké napětí
Pokud kapela hrála delší koncert rozdělený na více částí, natahovala jej různými předělávkami od Beatles, Rolling Stones, starými rokenroly, vyprávěním vtipů, Angusovým sólováním nebo bratrskou kytarovou bitvou. Občas Kriedt hrál na saxofon a basovou kytaru v tě chvílích drtil Malcolm.
V lednu 1974 se skupina poprvé dostala do studia, kde mimo jiné pořídila singl Can I Sit Next To You, Girl / Rockin’ In The Parlour ještě s hlasem Davea Evanse. A pak nastal kolotoč personálních změn, protože Malcolm pečlivě poslouchal rady zkušeného George a věděl, že pokud to má někam dotáhnout, musí kapela šlapat jako hodinky. Proto se kupříkladu na písních z první desky High Voltage (1975) podílelo osm lidí. Než vyšla, vystřídalo se v kapele sedm bubeníků a šest baskytaristů. Bon Scott byl až třetím zpěvákem, což se prakticky neví. Ale Malcolm měl jasno a čas mu dal za pravdu.
Pod křídly Albert Production a producentskou taktovkou Harryho Vandy a George Younga AC/DC rostli s každým albem a turné. Podařilo se jim v sedmdesátém sedmém roce přehrát alkoholem a drogami zdecimované Black Sabbath, kteří zanedlouho poprvé vyhodili Ozzyho. Přece jen to byl pro evropské návštěvníky šok, vidět energií nabité mladé kluky, kteří večer co večer nechávali na pódiu doslova život. Baskytarista Geezer Butler tuto skutečnost neunesl a vytáhl na Malcolma kudlu. Ani to ho nezastavilo. S Genem Simmonsem z Kiss se dokonce o třicet centimetrů menší Mal porval a AC/DC dostali z turné padáka. Ale to prý bylo kvůli chlastu, což Simmons opravdu nemá rád.

Démon alkohol
Jak známo, 19. února 1980 zemřel zpěvák Bon Scott a prsty v tom měl alkohol. Osiřelá a otřesená čtveřice se rozhodla pokračovat. Vše opět viselo na Malcolmově rozhodnutí. A rozhodnutí to bylo samozřejmě správné. S Brianem Johnsonem natočili album Back In Black, kterého se prodalo přes padesát milionů! Avšak ani tato zbytečná smrt nezbrzdila alkoholického démona v kapele. V roce 1983 musel z kola ven Phil Rudd. O pět let později přišla řada na pana vedoucího. Severoamerické turné k desce Blow Up Your Video se muselo obejít bez něj, neboť jeho pití bylo již nezvladatelné. A tehdy poprvé zaskočil synovec Stevie Young.
Jestliže byla druhá polovina osmdesátých let slabší, co se prodejů týče, kolekce The Razor’s Edge (1990) vrátila AC/DC do první linie, kde zůstali doposud. Ovšem jak to bude dál, nikdo neví. Malcolm stál s kapelou na pódiu naposledy 28. června 2010 ve španělském přístavu Bilbao, kde končilo Black Ice World Tour stošedesátým osmým koncertem. Přišlo 41 tisíc lidí a turné vydělalo skoro půl miliardy na vstupenkách. O čtyři roky později svět obdržel děsivou zprávu o tom, že tahle malá sympatická mánička trpí demencí. Na poslední desce Rock Or Bust i turné jej opět nahradil Stevie Young. V mezičase byl odejit Phil Rudd, poněvadž měl problémy se zákonem (pití, drogy, násilí), Brian Johnson má potíže se sluchem (letos mu bylo 70), a po konci turné odešel do důchodu baskytarista Cliff Williams (v kapele byl od roku 1977). Angus Young zůstal sám… Každopádně Mal byl prostě frajer. A velkej!

Foto: veřejně dostupné foto


GENE SIMMONS
Je to honička, být v USA jednička!

Text: Bohouš Němec

Gene Simmons – co dodat? Fanoušci Kiss jej zbožňují, tisíce žen také, někteří ho nenávidí, dalším je k smíchu a mraky lidí mu závidí. Ale jedno je jisté. Zná ho prakticky každý. Dalo by se říci, že jeho osud je typická ukázka amerického snu. Ovšem nic není zadarmo.

Narodil se 25. srpna 1949 v izraelské Haifě maďarským rodičům jako Chaim Witz. O osm let později se malý démon přestěhoval matkou do New Yorku. Jeho otec s dalšími dětmi zůstal v Izraeli. Proč tomu tak bylo, se asi nedozvíme, ale každopádně buďme rádi. I v novém domově zůstalo vše při starém. Chudoba a přísná židovská výchova. Jenže tvrdá ruka otce chyběla a stavidla začala povolovat.Nejhorší byly začátky. Chlapec neuměl anglicky a ve škole mu to děti dávaly pořádně sežrat. Posmívaly se mu a šikanovaly jej i za vzhled. Děti umějí být kruté… Neměl kamarády, a tak hodiny a hodiny seděl doma u televize, případně koukal na kilometry komiksů a vytvářel si vlastní svět dobra a zla. Především tahle zkušenost později hnala vysokého obtloustlého mladíka za „pomstou“. Vedla ho touha ukázat všem. Změnil si jméno na Eugene Klein (rodné jméno matky).

Rock’n‘roll a Beatles
V osmapadesátém roce poprvé slyšel rock’n’roll a tahle hudba na něj udělala velký dojem. Především Fats Domino, Little Richard a Chuck Berry.
Ale zásadní zlom přišel v patnácti letech: The Beatles. Jediná kapela, kterou Simmons nekriticky uctívá a miluje. Záhy si pořídil baskytaru jako měl Paul McCartney, tedy hoferku, a hudební kariéra se začala rodit. To už si říkal Gene Klein a za sebou měl první a zřejmě poslední stav opilství. Bylo mu druhý den tak zle, že předsevzetí abstinovat mu vydrželo celý život! Jen jedinkrát se pozdějším spoluhráčům z Kiss podařilo Genea dostat. Stalo se to během turné s Rush, které si baskytarista velmi oblíbil a hýčkal. Pozval je na oslavu a oni domluveni ostatními podstrčili oslavenci jakési koláčky. Pan Démon se později chechtal na celé kolo a nemohl se udržet na svých dlouhých nohou…
Po škole vystřídal několik zaměstnání. Jako instruktor pracoval ve škole, dělal asistenta v časopise Vogue, ale také brigádničil po nocích v tiskárně. Rovněž prodával použité komiksy, k nimž měl stejně vřelý vztah jako kesci-fi. Dělal i podřadnější zaměstnání, to vše jen proto, aby mohl hrát v kapele. Tou první byla Lynx, později přejmenovaná na The Missing Links. Další partou byli Long Island Sound. Později se připojil ke kapele Bullfrog Bheer, s níž nahrál první demosnímek.

Osudové setkání
V roce 1970 se zformovala skupina Rainbow (nezaměňovat s pozdější Blackmoreovou družinou!). Tam se poprvé potkal s dlouhovlasým chuligánem Stanleyem Eisenem, který jej zaujal tím, že ačkoliv byl mladší o dva a půl roku, už skládal vlastní skladby. Eisen neboli Paul Stanley na to mnohem později vzpomínal takto: „Ten vysokej chlápek byl neuvěřitelně arogantní a sebejistej. Totálně mě přehlížel a choval se jako hvězda. Po zkoušce jsem šel domů a byl jsem z toho rozhozenej, ale na druhé straně mě na něm něco přitahovalo, ba až fascinovalo.“ Byla to však spíše póza nebo ochranný štít. Každopádně po několika zkouškách si padli do oka a zrodilo se bratrské pouto, ze kterého v budoucnu bude padat jeden hit za druhým.
Po roce si soubor změnil název na Wicked Lester, ale repertoár se stále pohyboval mezi rockem, folkem a popem. Však také několik skladeb, ovšem v jiných verzích, později natočili Kiss na své první desky. Tehdy si ještě Paul a Gene přivydělávali jako studioví hráči v Electric Lady Studios i coby zpěváci. Wicked Lester dokonce připravili album pro společnost Epic, ovšem z vydání nakonec sešlo. Oba jmenovaní protagonisté ale tušili, že tudy cesta nevede. Chtěli dělat tvrdší a syrovější hudbu s větším důrazem na rock’n’roll, ale se svou vizí zůstali sami. Proto na konci roku 1972 začali hledat nové spoluhráče pro vlastní skupinu. A dál ten příběh znáte…

Gene Simmons vůdce
Simmons byl od první chvíle v kapele tak trochu víc lídr. Sice autorsky nestačil na Paula Stanleye, který koncerty provázel slovem, ale co se týče vymýšlení marketingu a strategie, byl to on, kdo měl jasnou vizi.
Rozhovory dával hlavně on, komunikoval s důležitými lidmi od firem a společností okolo showbusinessu. Byl chytrý, vlastně všemi mastmi mazaný, a rychle se orientoval vmanažerském prostředí. Po prvních třech ukrutně hubených letech, kdy bárka jménem Kiss de facto uvízla na mělčině, to byl právě on, který stále hledal řešení, mobilizoval síly. Hnal jej ten pocit šikanovaného a vysmívaného malého kluka, kterého všichni zatracovali. Touha být viděn, slavný a bohatý je motor, který nelze jen tak zastavit.
Když se to v polovině sedmdesátých let konečně zlomilo, Gene zaměstnal polovinu třídy coby pomocníky na turné a také vyměnil obyčejná děvčata (a že jich bylo!) za herečky, zpěvačky, modelky a další umělkyně, případně bohaté a vlivné ženy. Ucupitaná Katey Sagal z Ženatý se závazky se kupříkladu objevila v roli zpívajícího křoví na Simmonsově první sólovce (1978). A podobných tam bylo více. Jako by jim chtěl něco splatit, a tak je pozval na natáčení. Možná proto je jeho deska tak rozháraná.
Zpěvačku Connie Hamzy Gene dále předal Paulovi a ten Peteru Crissovi, bubeníkovi Kiss. Stejně jako černou cvičitelku Gayle O’Connor. A to nebyly jediné ženy, o něž se Simmons dělil se Stanleym, případně dalšími muzikanty. Vedle blondýnek typu Wendy O Willims, s níž Kiss natočili skvělé album WOW (1984), šel Démon po větších kalibrech. Čtyřikrát rozvedená zpěvačka Liza Minnelli, o jedenáct let starší norská herečka Liv Ullmann, Cher, Diana Ross, kterou vystřídala kanadská modelka a současná manželka Shannon Tweed.


Herec a podnikatel
Jestliže v sedmdesátých letech kočíroval Kiss chlapík s dlouhým jazykem, v další dekádě se kapele začal pomaličku vzdalovat. Prvním signálem byl nepříliš povedený sci-fi příběh Kiss Meets The Phantom Of The Park (1978). V roce 1981 měl vzniknout film, z něhož zůstal jen „soundtrack“ Music From (The Elder), z dnešního pohledu jedna z nejlepších desek Kiss vůbec. Vedle několika televizních seriálů se naplno rozjela jeho filmová kariéra snímkem Runaway. Následoval Trick Or Treat, ve stejném roce Never Too Young To Die, o rok později si zahrál teroristu Malaka Al Rahima ve Wanted: Dead Or Alive a do konce desetiletí přidal ještě Red Surf.
Celá osmdesátá léta Kiss táhl Paul Stanley. Hudebně, skladatelsky, aranžérsky a i po producentské stránce. Jasně dokázal, že i bez masek a kostýmů je jejich hudba kvalitní, hitová a dokáže naplnit haly a stadiony. Když onemocněl bubeník Eric Carr, Stanley svému pokrevnímu bratrovi vyčetl, že vypadl z role Genea Simmonse. Ano, z role: Gene Simmons je jedna z mnoha divadelních rolí zatraceně chytrého a šikovného chlapa… Ten se mu po Carrově skonu s velkou pokorou veřejně omluvil a poděkoval, že nenechal skupinu umřít.
Byl to právě Gene, kdo s rozjezdem Kiss vymyslel merchandise pro fanoušky. V začátku spíše promokampaň, která měl dát lidem na vědomí, že existuje čtveřice zmalovaných maniaků, se později zvrtla do netušených rozměrů. Vychytralý Simmons zřejmě zapnul kalkulačku a logo Kiss umístil snad na všechno, co lze prodat. A asi proto bylo zmíněné logo se dvěma ostrými S a vlastně celý soubor takovým trnem v oku bývalému režimu u nás. Zdejší komunisté nejspíš ani ve snu netušili, že matka a bratr Simmonse jako jediní z rodiny přežili holocaust, a proto je více než absurdní osočovat skupinu ze sympatií k nacismu.
Každopádně Kiss měli vydat novou desku už před zhruba dvěma lety, ale zatím po ní není ani vidu ani slechu. Po pětačtyřiceti letech ale už nikomu nemusejí nic dokazovat. Haly a stadiony při jejich koncertech jsou stále plné a fandové stejně chtějí pořád dokola ty staré fláky. Gene je v poslední době i po padesáti letech aktivní kariéry nebývale činorodý. Turné s vlastním bandem bude pokračovat i v roce 2018, a k tomu bude ještě objíždět města s mluveným slovem.

Možná nevíte, že...
...Hudba je dnes pro Simmonse pouze jedním z mnoha koníčků. Kdo někdy viděl rodinou show Family Jewels (během šesti let vzniklo více než sto šedesát dílů), jistě to pochopil. Baví ho podnikat a vydělávat, ale i rozdávat dolary ve všech možných a někdy i nemožných odvětvích. Když jsme s ním před pár lety dělali rozhovor, o muzice se moc bavit nechtěl. Během své kariéry vybudoval filmovou a produkční společnost, hudební vydavatelství, produkoval několik kapel, psal pro jiné interprety, vytvořil banku, angažoval se v televizi a několika filmech a také na poli politiky. Rovněž pravidelně přispívá na charitu. Je členem organizace ChildFund International a Mending Kids International, cestoval do Zambie ve východní Africe, kde navštívil několik dětí z více než 140, které sponzoruje.

...S Paulem Stanleym je spolumajitelem fotbalového týmu LA KISS Arena a sítí restaurací Rock & Brews, vlastní časopis Gene Simmons Tongue Magazine a animovanou sérii My Dad The Rock Star. Má klíč od města Dallas a také tam je po něm pojmenovaná ulice Gene Simmons Boulevard. Rovněž má klíč od kanadského Winnipegu. Zde Kiss vystupovali poprvé mimo USA 8. února 1974 jako předkapela Michaela Quatra, o sedm let staršího bratra o několik světelných let populárnější Suzi. Cestou se jim rozbila dodávka a dle vlastních slov málem umrzli.

...Simmons je čestným členem představenstva Little Kids Rock, národní neziskové organizace, která pracuje na obnově a revitalizaci hudební výchovy ve znevýhodněných veřejných školách v USA. Bez zajímavosti není ani to, že Národní muzeum americké historie si považuje toho, že může ve své sbírce pečovat o Simmonsovu legendární, jím podepsanou baskytaru ve tvaru sekery. Na plaketě od muzea se píše: „Uvědomujeme si, jaký dopad má pan Simmons a jeho skupina Kiss na americkou kulturu. A to především při vytváření jedinečné a ikonické značky, kterou fanoušci po celém světě obdivují. Příběh o americkém snu pana Simmonse si zaslouží uchovat. Imigrant a syn přeživšího holokaustu využil kreativní vizi a podnikatelského ducha, aby se významně projevil v lidové kultuře našeho národa a stal se ikonickou postavou v americké hudbě a zábavě.“

...Gene Simmons kromě baskytary ovládá kytaru, piano, bicí nástroje a pět jazyků. Nejvíc ten svůj.

Foto: veřejně dostupné foto


Hudební kluby proti fašizaci Hudební kluby vyzývají proti fašizaci. Migrace je alibi pro násilí, míní
- Článek k přečtení na serveru idnes.cz
HRDINOVÉ NOVÉ FRONTY (Ne)Obyčejní punkrockoví válečníci
Věděl jsi víc o ideovém pozadí britského punkového hnutí? Že jeho vyznavači byli nezřídka silně levicově orientovaní a někteří dokonce vyloženě sympatizovali s komunistickými myšlenkami? Což je trošku paradox vzhledem k tomu, že pro český punk byl samozřejmě nepřítelem číslo jedna bolševický režim. Za tenhle pohled na anglickej punk hodně můžou The Clash. Ale anarchii, kterou punk hlásil, nechápu jako levicovou. Není ani levicová, ani pravicová – anarchie je bezvládí. A nutno si uvědomit, že nikdy není chápána jako trvalej stav. Je to určitej předěl, po němž by mělo přijít něco snad nového. Ale tenkrát jsem o tom samozřejmě věděl málo. Když jsem v tehdejších časopisech typu Signál četl články o punku, které před ním měly varovat a byly samozřejmě obsahově silně zkreslené a tendenční, bavily mě tam hlavně přiložené fotky. Říkal jsem si, že tohle je přesně ono! (smích) Na některých fotkách mimochodem byli punkeři se svastikama a i tohle bylo a dodnes je špatně pochopený. Tam šlo o to, že pankáči na sebe natahali různou veteš a tím chtěli šokovat okolní konzumní společnost. Říct tak ostatním: „Takhle jak my vypadáme navenek, takový jste vy uvnitř!“

Ve své knize také píšeš, že nemáš rád, když někdo předělává největší hit HNF To svět se posral...
(skáče mi do řeči) To není pravda, já to vyloženě nenávidím! (smích)

Proč?
Ta skladba je tak strašně moc spjatá s Hrdinama, s jejich érou a má tak jasnou osobní výpověď, že to je vlastně transparent, tvoje stigma, tvůj štít. Samozřejmě se mi nelíbí, když mi to někdo bere, protože si sám neumí napsat skladbu podobného obsahu a podobné údernosti. A zároveň si myslím, že původní energie téhle písně je prostě nepřenosná. Není to ten typ skladby, kterou může hrát každej. Předěláváním se rozmělňuje její podstata a je to z mého pohledu písni na škodu.

Netěší tě ani to, že ty skupiny to myslí jako poctu Hrdinům?
Tomu moc nevěřím. Málokdo nám dá dopředu vědět, že by chtěl tuhle písničku předělat, a většinou se o tom dozvíme až dodatečně. Myslím, že To svět se posral kapely hrajou spíš proto, aby zajistily prestiž samy sobě, protože ta píseň vždycky upoutá pozornost, její nadčasovost už byla dostatečně prověřená... Na druhou stranu to signalizuje, že HNF jsou pořád v kurzu, což je potěšující.

Punk vs. metal a skinheads
Soudě podle textů jako Heavy metal je hnusnej nebo Džínový idiot ti museli hodně ležet v žaludku metalisté. Čím to bylo dáno? A platí to do dneška?
Moc se to nezměnilo. (smích) Ale to, o čem mluvíš, bylo v 80. letech. A vlastně bylo úžasný, co bylo mezi mládeží různých „kmenů“ a každej měl svoji muziku a svoje vyjádření. Depešáci, metalisti, pankáči, trampové... Určitá vzájemná rejpavost k tomu samozřejmě patřila. Nicméně to, co jsem v těch jmenovaných skladbách zpíval, byla do jisté míry nadsázka a kdo chtěl, tak mu došla. Neházel bych všechny metalisty do jednoho pytle. Metalový kapely, co kolem sebe měly svoje ortodoxní fanoušky, jsme ještě tak nějak brali. Nám vadili spíš takoví ti „metalisti“ s ocvočkovanýma džískama bez rukávů, co tam měli propiskou načmáranej obrácenej kříž a tři šestky. To nám připadalo strašně k smíchu a párkrát jsme se s nima chytli třeba někde na vesnické zábavě. Na druhou stranu je pravda, že i metalisti HNF poslouchali a v té závěrečné fázi na nás někteří taky chodili. Neměl jsem s tím problém.

Další tehdy vznikající subkulturou byli skinheadi. Vy jste jim věnovali dvě písničky, což vám dodnes někteří lidé mají za zlé.
Protože ty písničky nepochopili. Každej, kdo si ty skladby poslechne pořádně, zjistí, že v sobě opět mají ohromnou porci humoru a nadhledu a nejde o žádnej skinheadskej manifest. Hlavně ale jde o to, že tehdejší doba byla jiná. Lidi se diví, jak je možné, že jsme se skinheadama neměli problém a stejně tak že ho neměli oni s náma. Jenže tenkrát to tak nebylo! V jedné hospodě seděli skinheadi s pankáčema a bylo to úplně v pohodě, nikdo se tam nerval. A když už, tak ne kvůli tomu, že někdo má holou hlavu a někdo číro. I skinheads občas chodili na koncerty HNF. Radikálně se obě hnutí vyhranila až na začátku 90. let a trvá to bohužel do dneška.

Skončili jsme v pravý čas... Jak jsi prožíval to, když vás někdo začal označovat za zrádce punku poté, co jste vystoupili na svazácké přehlídce Rockfest, vycestovali na koncert do tehdejšího Sovětského svazu nebo se rozhovor s vámi objevil v oficiálním deníku Mladá fronta? Třeba začínající příbramští E!E dokonce své demo nazvali Obyčejní poserové ve zjevné narážce na vaši kazetu Obyčejní hrdinové...
Bylo mi to líto a připadlo mi to z jejich strany nefér. Protože oni nebyli v situaci, v jaké jsme byli my. Člověk, kterej není ve tvé kůži, to nikdy nemůže přesně posoudit... Ale ono těch lidí, co nám tohle vyčítali, nebylo zas tolik.

Mnohokrát jsi zopakoval, že HNF skončili přesně v tu dobu, kdy skončit měli. Nezalitovals toho přesto někdy?
Ne, opravdu nikdy. Kdyby Hrdinové skončili a už nic jiného nenásledovalo, my se muzice a kumštu už dál nevěnovali, byla by to prostě jedna uzavřená životní/umělecká kapitola. Ale já jsem přece jako tvůrce šel dál a brácha po mém boku taky! Kromě XIII. století jsem začal skládat muziku pro divadlo, psát knihy, poezii a věnovat se dalším věcem. Skutečně si myslím, že HNF skončili v ten pravej čas.

Bylo vaše poslední demo Nová Drákulomania, které už s punkem nemělo moc co do činění, myšleno jako přechod k tomu, co bude následovat, tedy vznik gotického XIII. století?
Nikoliv, to jsme ještě netušili. Byl tam už náznak, že by to k tomu mohlo jít, ale pořád jsem to bral jen jako takovou odbočku od toho, co Hrdinové normálně dělají. Měli jsme chuť zkusit zaexperimentovat se synťákem, prostě jsme si řekli: „Zkusme to a uvidíme, co z toho vyleze.“ Nepřemýšleli jsme nějak dopředu. Ostatně první album XIII. století už bylo něco úplně jiného.

Vzpomínám si, že rozpad HNF jste oznamovali na vašem předposledním vystoupení v rámci nějaké přehlídky na podzim 1988 v pražské Lucerně a zároveň už tam avizovali, že skupina bude přetransformována do jiné podoby pod názvem XIII. století. To se však na scéně objevilo v podstatě až v roce 1991 – proč to trvalo tak dlouho?
Sami to nazýváme nultým obdobím, je to taková šedá zóna, dva roky se tam úplně „ztratily“. Nicméně XIII. století skutečně začalo zkoušet hned v roce 1989. Byli tam všichni tři členové bývalých HNF a kromě toho jsme měli dvoje klávesy a tři vokalistky. Dokonce jsme absolvovali jedno nebo dvě vystoupení menšího charakteru. Jenže pak se to celé rozpadlo, mimo jiné i proto, že odešel basák Kosťa, a nové XIII. století už na jiných, dodnes platných základech jsme začali stavět až po revoluci.

...a žádný comeback nechystáme! O Kosťově dalším osudu kolují různé dohady a spekulace, že se přidal k jakési náboženské sektě... Je to pravda?
Tohle je otázka na Kosťu, ne na mě. Je to hodně osobní a proto nechci mluvit za něj. Mohu říct jen tolik, že čas od času jsme se ještě vídali, ale pak se Kosťa z Jihlavy odstěhoval. Ovšem když vyšla moje kniha o HNF, mluvil jsem s bráchou a samozřejmě jsme se shodli, že bych mu ji měl věnovat. Vyhrabal jsem tedy nějakej starej telefonní kontakt, zavolal jsem mu a říkám, aby mi dal nějakou adresu, kam mu tu knížku můžu poslat. A on povídá: „To je ale náhoda, jsem zrovna v Jihlavě a můžu se pro ni někde zastavit.“ Tak jsme se všichni tři asi na půl hodiny sešli. Hrdinové nové fronty se viděli po x letech! Je to i fotograficky zdokumentováno. (smích) Ale neznamená to nějakej comeback! Kromě toho, že Kosťa už by do toho jako aktivní muzikant nešel, já už bych ty starý věci po dvou operacích hlasivek rozhodně nezazpíval, nedali bychom do toho někdejší energii, nezahráli ty zběsilý tempa a byla by to po všech stránkách sebevražedná mise, která by byla k smíchu a legendě HNF jedině ublížila, je tam jeden ještě důležitější důvod. Lze ho vyjádřit jednoduchou otázkou: Proč bychom to měli dělat? Pro nás by to bylo jenom trápení, abychom možná potěšili pár lidí – a stejně bychom se jim nezavděčili.

Jsi znám jako člověk, kterého bytostně zajímá všemožná „temnota“, vampirismus, magie a podobné záležitosti. Ale jak to máš vlastně s vírou, oslovilo tě nějaké náboženství?
Víra mě rozhodně velmi oslovuje. A nejvíc samozřejmě katolická víra. Nejsem zastánce buddhismu, hinduismu a vůbec východních směrů, i když i o ně se okrajově a většinou zprostředkovaně – třeba přes nějaké umění – zajímám.

Ještě jedna osobnější otázka. O Jihlavě se v knize věnované HNF vyjadřuješ jako o městě, ve kterém se téměř nedá žít. Zároveň se ale dlouhodobě zabýváš jeho historií a působíš jako hrdý jihlavský patriot. Není v tom malinko schizofrenie?
Myslíš jako že si protiřečím? Ale ta kapitola se jmenuje Město macecha a to mnohé naznačuje. Ono to tak s Jihlavou prostě je. Něčím tě osloví a připoutá k sobě, ale zároveň je těžké v ní žít. Naše rodina tam má velice silné kořeny, na Jihlavsko přišla už za Rakouska-Uherska a i proto bych z ní těžko odcházel. Ale nejspíš bych to dokázal, dříve jsem o tom často přemýšlel. Zvlášť když jsem třeba dostal nabídku na účinkování v nějakém pražském muzikálu nebo v něčem podobném, ale nikdy jsem na tom nebyl finančně tak dobře, abych si mohl vybudovat novou existenci třeba v Praze. Na druhou stranu se mi tam ani moc nechtělo, protože bych musel přerušit kontakt s kapelou. Nezvládal bych obojí, tedy působit v Praze a zároveň táhnout skupinu z Jihlavy. Také manželka zde má své trvalé angažmá v divadle. Je toho víc. Tím pádem tady pořád žiju. Určité spasení je pro mne v tom, že často cestuju. Ne že bych to vyhledával, ale prostě musím, patří to k mému životu. Hraní, koncerty, studio, pracovní i soukromé cesty. Takže Jihlavu často opouštím a zase se do ní vracím. Jako schizofrenii bych to nebral. Protože tak jako byla Jihlava napůl česká a napůl německá, dnes je napůl kladná a napůl záporná. Je to místo, kde jsou obě polarity velmi silné.

Co se momentálně děje a především dít bude ve XIII. století?
Po opravdu dlouhém rozvažování jsme si řekli, že přece jen zkusíme udělat ještě jedno studiové album. V tuto chvíli je kompletně natočené, probíhají už jen nějaké závěrečné práce, příprava obalu atd. a příští rok, u příležitosti 25 let existence kapely, vyjde.

Petr Korál
(Tento rozhovor původně vyšel v prosincovém čísle magazínu Rock & All, kde je doplněn o další faktografické doplňky.)


Ani rock’n’roll už nebude jako dřív
Svět už nikdy nebude takový jako dřív. Omšelá fráze, doslova zbytnělé klišé. Přesto mi znovu vytanulo na mysli zrovna v den mých narozenin, které letos po čase opět vyšly na pátek třináctého. Konkrétně na 13. listopadu 2015. Po tom, co se stalo v Paříži při koncertu skupiny Eagles Of Death Metal, totiž platí, že ani rock’n’roll už nikdy nebude takový jako dřív.
Tragédií na koncertech a festivalech byla za šedesát let jeho existence celá řada. Připomeňme přes sto mrtvých v důsledku požáru při koncertě Great White v americkém West Warwicku v únoru 2003 nebo podobné ohnivé peklo letos v říjnu v Bukurešti během vystoupení kapely Goodbye To Gravity, které si vyžádalo také už více než padesát obětí. Ovšem systematické vraždění bezbranných návštěvníků pomocí samopalů, což je případ zmíněného pařížského incidentu, je zas ještě vyšší „level“ než sebenešťastnější souhra náhod.
Nechci si hrát na nějakého věštce. Ale mnohokrát mě napadlo, že k podobnému masakru jednou může dojít. Vždyť co je pro fanatické, chladnokrevně pragmaticky uvažující zabijáky snadnější hromadný cíl než lidé shromáždění v uzavřeném prostoru (rockovém klubu či jiném koncertním sále), ze kterého se při nejlepší vůli uniká opravdu jen těžko? Odhaduji, že tato záležitost bude mít dalekosáhlé důsledky ohledně budoucího bezpečnostního zajištění hudebních akcí. Stokrát nás mohou štvát obtěžující prohlídky securiťáků při vstupu na ně – ale zaplaťpámbu za ně. Zřejmě budou ještě daleko tvrdší, protože teď už skoro všichni vidí, že to je namístě. Bude to stát nemalé peníze, a ty se zpětně promítnou do ještě vyšších cen vstupenek. Jistá bezmoc však člověka přepadne při pomyšlení, že ani tohle nemusí stačit. Protože ani ta nejprofesionálnější, leč de facto neozbrojená ochranka nemá při střetu s po zuby vyzbrojenými magory moc šancí.
Rock’n’roll už nikdy nebude takový jako dřív. Ale nepropadejme strachu a fobiím a nebojme se chodit na koncerty. Protože přesně po tom odpůrci „prohnilé západní kultury“ (a nemusí nutně jít jen o zaslepené islamisty) touží.

Petr Korál


Adolf Vitáček: Nejsem a nikdy jsem nebyl nácek
Adolf Vitáček je zkušený český bubeník, skladatel a v posledních letech i zpěvák. Coby člen skupiny Plexis byl u zrodu punk rocku u nás, na konci 80. let hrál také v později veleúspěšné formaci Wanastowi vjecy nebo v kontroverzním Orlíku. Kontroverze (zejména na sociálních sítích) se v poslední době odehrávají i přímo kolem Vitáčka, kterého mnozí začali „nálepkovat“ coby neonacistu. A protože kontroverzním tématům se rozhodně – už jen ze své podstaty – nevyhýbá ani Imperativ, rozhodli jsme se letos sedmačtyřicetiletému hudebníkovi na našich stránkách poskytnout prostor, aby se k této ožehavé záležitosti, ale nejen k ní, sám vyjádřil.

Co říkáš tomu, že tě někteří lidé začali veřejně označovat za „nácka“, a to včetně těch, kteří tě znají osobně a musí přinejmenším tušit, že to je jinak?
Je to absurdní. Z Orlíku jsem odešel proto, že se začalo hajlovat na koncertech a mí přátelé, co se na mě přišli podívat, byli vystaveni útokům těchhle lidí. Moje žena je poloviční Židovka. A za to, že se jmenuju Adolf, nemohu a ani se za to nestydím, protože jsem už Adolf IV. – praděd, děd, otec i já máme stejné jmeno.

Tvoje problémy způsobilo to, že jsi byl viděn i nafocen v tričku německé neonacistické kapely Landser a v nátělníku s dvěma ostrými S, podezřele připomínajícími známý znak jednotek SS. Jak k tomu došlo?
Tričko Landser jsem dostal asi před třemi lety a to, že Landser je neonacistická kapela, jsem se dozvěděl až poté, co okolo toho začal rozruch. Neznal jsem ani kapelu, ani nic nic z toho, co zpívají. Německy neumím, nosím to, co chci, aniž bych zkoumal původ. A dvě ostrá S? Původně jsou ta trika tři: na jednom je K, na jednom I a na jednom SS – dohromady tedy KISS. I Kiss to mají ve znaku a jak Simmons, tak Stanley jsou Židé. Protože tři trika si na sebe vzít nemohu, vzal jsem si jedno. Jestli v tom někdo vidí nějakou souvislost se symbolikou nacismu a spojuje mne s tím, mýlí se.

Už jen samotné nošení nacistických symbolů je u nás a vlastně v celé Evropě trestné, na rozdíl od USA, kde podobný postih vylučuje druhý dodatek Ústavy. Občas se diskutuje o tom, jestli by i evropský právní řád neměl trestat teprve to, když někdo od slovní či jiné propagace pochybných ideologií přejde ke konkrétním činům, jež poškozují práva a svobody někoho jiného. Co si o tom myslíš ty?
Když jsem byl malej kluk, lepil jsem si letadélka z druhé světové války, která se u nás běžně prodávala, a hrál jsem si s vojáčky v uniformách. Podívej se na fotky Sida Viciouse v triku se svastikou, Briana Jonese v uniformě SS nebo na dokument o Lemmym z Motörhead... To, že se někomu něco líbí, ještě neznamená, že s tím sympatizuje! Lemmy řekl: „Až budou Izraelci vyrábět takové věci jako Němci, budu sbírat izraelské.“ Myslím si, že v USA jsou daleko tolerantnější a svoboda projevu tam není jen slovo.

Dá se podle tebe srovnávat nacismus a komunismus?
Nevím, nacismus jsem na vlastní kůži nezažil. Komunismus ano a bylo to strašné. Vím, že Goebbels obdivoval komunisty, takže pro mne je jedno i druhé v podstatě stejné.

Sám sis na vlastní kůži s někdejším komunistickým režimem užil svoje. Neděsí tě současný vývoj u nás, kdy se ledacos z toho, co se tenkrát dělo, různě relativizuje, do politiky vstupují spolupracovníci StB a dokonce dobrá polovina národa je schopná v průzkumech tvrdit, že za socialismu bylo líp?
Děsí, a proto se snažím jak mohu poukazovat na všechny tyhle špinavosti. Nechci, aby se zapomínalo na věci, které se staly a na lidi, co se na nich podíleli. A je mi smutno z toho, když někdo tvrdí, že za komunistů bylo líp. Nebylo, to je jasná věc, jen mi připadá, že se tyhle věci začaly tak nějak tolerovat, a to je špatně.

Mimochodem, britský punk kdysi vznikl jako hnutí levicové mládeže a výraz protestu proti konzumnosti kapitalistické společnosti. Ty jsi přímý pamětník začátků punku v Čechách a tak mě napadá: nepřišlo ti už tenkrát nebo nepřijde ti zpětně trošku paradoxní, že zdejší punk bojoval proti komunistům, kteří jsou vlastně také levice?
Víš, já to bral asi jinak, pro mě bylo punkové období revoltou, protestem proti totalitě, proti nesmyslnejm příkazům a zákazům. Proti diktátu jedné strany, která nám určovala, co můžeme a co ne. Ale stejně tak mi to vadí i dnes. Je jenom na mně, kdy budu hrát, co budu říkat a zpívat, jak se budu oblékat. Je to prostě forma protestu proti jakémukoliv diktátu nějakého uskupení nebo vládnoucí strany. Cítím se svobodnej a jsem svobodnej, což za „komárů“ bylo potlačováno. Nechápu, proč je to potlačované i dnes.

Není to tak dlouho, co jsi působil hned v několika skupinách zároveň. Momentálně hraješ v I.P.B. a s vlastním AV Bandem. Jaké mají obě skupiny plány, co by je mělo v nejbližších měsících potkat a neminout?
Tak I.P.B., to je taková srdcovka, starej punk, kde s Pepou Sudetem a Jerrym Machkem hrajeme staré i nové věci, Dead Kennedys, Ramones, prostě to, co nás ovlivnilo a co nás baví. Plány? Jenom hrát a bavit se tím. No a AV Band je moje kapela, kde realizuju svoje věci, které jsem nemohl dělat v žádné z těch skupin, kde jsem hrál dřív. Máme v plánu natočit desku AV Bandu, vlastně první, protože ty dvě minulé jsou spíš moje sólové projekty. Ale to až příští rok. Jinak koncertujeme poměrně často, všude možně, nejblíž jsou 8. 11. Hluboké Mašůvky u Znojma, kam jedeme společně s Booters.

Jaké je tvoje dodnes nesplněné hudební přání?
Nesplněné přání? No, hrál jsem před vyprodanou pražskou Sportovní halou, stál jsem na jednom pódiu s Karlem Krylem, viděl jsem, když hrál živě Ringo Starr, nabubnoval jsem pár dobrých desek... tak nevím, co bych měl chtít. Vlastně jo, ale to je takové moje momentální přání: strašně se mi líbí muzika, co dělá Viktor Dyk, s tím klukem bych si někdy moc rád zahrál!

Petr Korál


(Tak jako u všech dalších rozhovorů jsme necenzurovali a ponechali původní text. Neznamená to však, že se ztotožňujeme se všemi názory. -David Lebeda)
Jana Černochová: Svoboda jednotlivce je stěžejní hodnota
Jedním z dalších politiků, kteří vyjádřili svoje sympatie činnosti našeho spolku Imperativ, je Jana Černochová, poslankyně Parlamentu ČR a starostka Prahy 2. Nejen o tom, jak se dívá na minulost a současnost zdejší komunistické strany, dostatečně vypovídá následující aktuální rozhovor s ní.

Jste členkou ODS, tedy jednoznačně pravicové strany. Souvisí to i s tím, že jste vyrůstala v období totality?
Moje zkušenost s minulým režimem mě určitě ovlivnila. Netvrdím, že nebýt komunismu, nebyla bych pravičák. Ale to poznání reálné nesvobody, života pod totální kontrolou a režimu, který nelze zpochybnit, natož snad kritizovat, mě v mém politickém přesvědčení jen utvrzuje. Svoboda je stěžejní pravicová hodnota a vedle zdraví je podle mě opravdu to nejcennější, co máme. I proto jsem členkou strany hájící tradiční pravicové principy s akcentem na svobodu jednotlivce.

Měla komunistická strana být hned po listopadu 1989 postavena mimo zákon? Považujete s odstupem času za chybu, že se tak nestalo?
Myslím si, že to byla chyba. Nepovažuji za správné, že je na komunismus a jeho dědictví pohlíženo stále tak nějak mírnější optikou než na fašismus či nacismus. Všechny tyto ideologie přece vedly k nevídaným zločinům, přinesly utrpení a bezpráví mnoha lidem. Proč by tedy měla existovat strana, která se otevřeně hlásí k jedné z nich a která odmítá učinit ostrý distanc od toho, co se v naší zemi za minulého režimu dělo? Jistě, kdyby byla činnost komunistické strany tehdy zakázána, došlo by k její transformaci v jinou krajně levicovou formaci. Přesto by to pro její další existenci, fungování a vliv znamenalo alespoň nějakou překážku a věřím, že by se netěšila takovému úspěchu. Takto mohou její představitelé z parlamentních lavic svobodně i nadále vyvolávat nostalgii po časech minulých a nalhávat veřejnosti, že to tak špatné přece nebylo. Když už jsme u toho, osvětimská lež je přece také klasifikována jako trestný čin...

Je současná KSČM vážnou hrozbou pro budoucnost demokracie v České republice?
Na to existuje jednoduchá odpověď, která je zároveň otázkou: Který z ministerských postů byste s klidným svědomím svěřil komunistovi? Komunistické recepty a jejich důsledky ve všech oblastech, včetně např. životního prostředí, z minulosti dobře známe. Pro mě je dostatečným varováním třeba dění kolem Ústavu pro studium totalitních režimů od chvíle, kdy levice ovládla Senát a kdy následně sociální demokraté s komunisty paralyzovali jeho činnost.

V parlamentu potkáváte komunistické poslance, znáte jejich postoje a názory... Je pro vás někdy hodně obtížné poslouchat jejich projevy?
Ne někdy, ale snad vždy. Zejména když dojde na témata jakkoli související s minulostí, s vyrovnáváním se s dědictvím komunismu, ale například i na otázky mezinárodně-politické. Umím být tolerantní k odlišným názorům, nicméně neumím tolerovat populismus, demagogii a lež. A ty slýchám z komunistických řad často.

Setkal jsem se už víckrát s názorem, že někteří poslanci KSČM sice veřejně hlásají to, co chtějí slyšet voliči této strany, ale ve skutečnosti je to od nich vlastně jen hra a přetvářka a žádný návrat socialismu, natož rudé diktatury si ve skutečnosti i ve vlastním zájmu nepřejí. Vy jste aspoň některé z nich nejspíš měla možnost poznat i po osobní stránce – myslíte si, že je na tom něco pravdy?
Tak jako v každé straně, i v KSČM jsou jistě různé názorové proudy a je možné, že se zde najdou pragmatici, kteří se chovají, jak popisujete. Při projevech Marty Semelové nebo Miroslava Grebeníčka mi však vždy zamrazí a člověk se utvrdí v tom, že komunisté jsou stále komunisté, jejich cílem je nastolení starých pořádků a myslí to zcela vážně. A jsem přesvědčena, že radikálů je v jejich řadách stále dost, ať již mezi poslanci, nebo mezi mladými komunisty. Sama jsem se v tom utvrdila např. jako předkladatelka návrhu na zařazení Dne památky Jana Palacha mezi zákonem uznané významné dny ČR.

Čím si vysvětlujete, že v posledních letech u nás došlo k silnému nárůstu nejen projevů vyloženě levicového extremismu, ale obecně sympatií zejména mladých lidí ke krajní levici? Je chyba v rodinné či školní výchově, nebo ještě někde jinde?
Asi to nebude mít jen jednu příčinu. Lidská paměť je krátká a předně vytěsňuje negativní vzpomínky. Lidé už proto částečně zapomněli, jaký byl každodenní život za minulého režimu, co vše jsme nesměli a co jsme naopak museli. Byli jsme také o více než 25 let mladší a na mládí každý vzpomíná v dobrém. To vše se odráží nejen v názorech lidí, kteří tu dobu zažili, ale i u mladší generace, která o ní ví zprostředkovaně, nebo v horším případě o ní neví nic.Silný vliv na tento vývoj bude mít jistě i to, že značná část společnosti podléhá mylnému dojmu, že se má špatně, že všude vládne korupce a že to tu od revoluce jde od desíti k pěti. Tato rétorika spálené země pak logicky nahrává jednak různým „spasitelům všeho světa“ a také komunistům, kteří po celou tu dobu stáli mimo vládní odpovědnost a nejsou s nimi spojeny žádné negativní jevy posledních let.

Co si myslíte o různých spolcích a občanských iniciativách, které se věnují podobným záležitostem jako třeba náš Imperativ? Ptám se na to záměrně, protože třeba Václav Klaus, zakladatel a dlouholetý předseda ODS, je dobře znám svým rezervovaným až vyloženě odmítavým postojem k nim a podle něj se prakticky vše, co jakkoliv zavání politikou, má řešit především na půdorysu klasických politických stran...
Veřejné iniciativy k demokracii jistě patří a nelze si představit, že se ve svobodné společnosti nebudou sdružovat lidé s podobnými zájmy, názory a cíli, ať ve formě politických stran, nebo v různých spolcích, sdruženích či peticích. Myslím si tedy, že existence takových iniciativ je naprosto v pořádku a je projevem pluralitní společnosti. Na druhou stranu pokud jsou pravidla hry nastavena tak, že rozhodování je delegováno na volené politiky a o směřování země se hlasuje ve volbách, je třeba to respektovat. Chce-li někdo vyvíjet tlak na prosazení určitých politických cílů jinou cestou než volbami, ovšem samozřejmě nenásilně a v souladu se zákony, pak by k tomu měl mít prostor – měl by ale zároveň respektovat to, že rozhodnutí volených politiků bude třeba jiné.

Jaké je vaše největší přání, co se týče dalšího, už dlouho ne zcela zdravého politického vývoje v tomto státě?
Přála bych si, aby politika získala zpět svůj obsah. Aby byla daleko více střetem idejí, vizí a hodnot a daleko méně soutěží populismu a rafinovaných marketingových triků. A určitě bych si také přála, aby se pravice v čele s ODS vrátila co nejdříve do svých pozic, aby éra babišovsko-socialistické koalice napáchala co nejméně škod.

Petr Korál

>> www.janacernochova.cz
Dušan Makovský: Český národ je zdegenerovaný životem v socialismu
Na sklonku léta vznikla Protitotalitní Platforma neboli PtP, do které se vedle Imperativu zapojilo několik dalších spolků a iniciativ, jimž není lhostejný politický vývoj v tomto státě. Patří k nim i sdružení ProtiAlt, jehož předsedou je Dušan Makovský.
Co bylo prvořadým podnětem k vytvoření ProtiAltu? Aktivity sdružení ProAlt, jak by název napovídal?
Na počátku šlo o čistočistou recesi. V dobách odborářských demonstrací, do kterých se zapojoval ProAlt, jsme chtěli předem ohlašovat akce na místech, kde hrozily demonstrace levice a tím jim trochu znemožňovat jejich pořádání. Časem se ale začala nějak tříbit myšlenka hnutí, které by se veřejně stavělo proti „lidovým bouřím“, které by se naopak postavilo za tehdejší vládu a které by se hlasitě vymezovalo vůči sílícím extrémně levicovým tendencím společnosti.
Jak byste definoval základní cíle ProtiAltu?
Základní myšlenkou ProtiAltu je ochrana svobody před stále početnějšími stoupenci levicově totalitních myšlenek.

Jak probíhal dosavadní vývoj ProtiAltu? Na začátku šlo „jen“ o občanskou iniciativu, ale dnes už jste oficiálně registrované občanské sdružení, respektive podle nového občanského zákoníku spolek...
Podobných iniciativ je v ČR několik a každá má nějaký svůj vlastní styl fungování. Některé působí vzdělávací formou, jiné se zaměřují na pořádání masových akcí a publikační činnost, ale prakticky nikdo nepůsobil jako taková „úderka“. A tuto mezeru vyplnil ProtiAlt. Právě proto došlo k přeměně skupiny sólistů na registrované sdružení, jelikož akce pořádané sdružením vypadají lépe a snadněji se prezentují a prosazují, než když se sejde několik solitérů.

Co považujete za dosud nejúspěšnější akci či akce vašeho sdružení?
Zmínil bych dvě události. Jednou z nich je trestní oznámení na Martu Semelovou za její výroky v televizním pořadu Hydepark a druhou protestní účast na oslavách Prvního máje v letošním roce. Trestí oznámení na Martu Semelovou v médiích otevřelo debatu o zodpovědnosti současné KSČM za její vlastní minulost a snad, pokud dojde k soudu, i vytvoří precedens v podobě trestní zodpovědnosti nejen pro šiřitele myšlenek neonacismu, ale i myšlenek komunismu. Účast na letošních oslavách Prvního máje byla přelomová, protože poprvé jsme byli policií vnímáni jako „ti v právu“ a poprvé byla účast z naší strany opravdu masová. Povedlo se svolat poměrně početnou skupinu lidí, kterým vadí stále sílící podpora KSČM a kterým není lhostejné, že strana s takovou minulostí se vyskytuje v české politice.

Kolik má v současné době ProtiAlt členů a jak probíhá jejich výběr? Máte nějakou pojistku, aby se vám do sdružení nemohl infiltrovat nějaký „záškodník“ z pomyslné druhé strany politického a názorového spektra? Ať už s cílem vytěžit informace, anebo vás nějakým způsobem kompromitovat.
Aktuálně má ProtiAlt 29 stálých členů. Na nějaké členstvo si ale příliš nehrajeme, za členy v podstatě považujeme i spoustu přátel a podporovatelů. Takže by se dalo spíše hovořit o několika desítkách lidí. Záškodník nemá šanci se jakkoliv infiltrovat, protože jedna ze zásad, kterou dodržujeme, je ta, že mezi sebe přijmeme člověka až na základě osobní známosti a doporučení více lidí.

Čím si vysvětlujete tak silný nárůst nejen projevů vyloženě levicového extremismu, ale obecně sympatií zejména mladých lidí ke krajní levici, k němuž u nás v posledních letech došlo?
Jedním z důvodů je jakási obdoba německé „ostalgie“, kdy lidé zapomínají to špatné a pamatují si jen subjektivně příjemné věci z dob socialismu. Dalším z důvodů je neschopnost lidí žít svobodně, převzít sami zodpovědnost za svůj život. Touží po tom mít byty na příděl, dovolené na poukaz, jistou práci... Národ je zdegenerovaný životem v socialismu. Hnacím motorem je závist a lenost. Svoboda a zodpovědnost bohužel byla v lidech za socialismu zadupána a bude trvat ještě několik generací, než si svobody vůbec začneme vážit a dokážeme s ní pracovat a žít.

Jak už jste zmínil, jménem ProtiAltu jste podal trestní oznámení na poslankyni KSČM Martu Semelovou. V jakém stadiu se tato záležitost momentálně nachází?
Aktuálně se čeká na vyjádření znalců z politologie, na základě kterých by státní zástupce měl Martu Semelovou obžalovat. Pravděpodobnost, že se tak stane, je poměrně vysoká. Otázka je, jestli Poslanecká sněmovna vydá Semelovou k trestnímu stíhání. Byl jsem ale ujištěn zástupci poslaneckých klubů ODS, TOP 09 a KDU-ČSL, že budou hlasovat pro vydání. Pokud vše dojde až k soudu, osobně doufám, že bude mediální pozornost masivní a že dojde k veřejnému odsouzení KSČM jako celku. Zároveň ale naopak doufám, že k odsouzení Marty Semelové nedojde, nebo maximálně dojde k nějakému symbolickému trestu, protože by se mohlo stát, že bude pro velkou část národa mučednicí, což už by byl poměrně nepříjemný vedlejší efekt celé kauzy.

Moc se mi líbí jakési motto vašeho sdružení, totiž „Svoboda nemá alternativu“. Nemáte přesto obavu, že politický vývoj nejen v Rusku a na Ukrajině, ale také v některých zemích EU a koneckonců i u nás může – a velice rychle! – vést k tomu, že nám ta svoboda bude nenápadně čím dál více ukrajována? Jak svobodu a demokracii nejúčinněji bránit? Měl by se každý rozumně uvažující člověk stát občanským aktivistou a tím pádem se podílet na prevenci, anebo vstoupit už přímo a nikoliv oklikou na vysloveně politické kolbiště?
Konkrétně otázka situace na Ukrajině je přesně to, v čem vidím nebezpečí pro svobodný svět. Dějiny se, jak známo, opakují a Ukrajina je momentálně v situaci evropských zemí, které konference na Jaltě přenechala vlivu Sovětského svazu a kde jakékoliv demokratické tendence byly krvavě potlačovány. Podle mého je nutné se vůči současnému Rusku striktně vymezit a všemi prostředky, třeba i demonstrací vojenské síly, udržet Rusko v jeho starých hranicích. Je smutným, ale logickým faktem, že svoboda a demokracie v případě ohrožení požírají samy sebe. Ona se svoboda nedá dost dobře bránit bez omezování toho, kdo nám svobodu chce vzít. Já sám si myslím, že každý, pro koho je svoboda jedním ze základních kamenů života, by ji měl, v rámci svých možností, bránit. Třeba tím, že se se stane aktivistou nebo vstoupí do aktivní politiky.

Petr Korál

Doga: Nechtěli bychom dnes začínat! Text: Bohouš Němec
Foto: archiv skupiny, Jiří Olszar


Karvinská hard & heavy skupina DOGA se v minulém roce dokousala k pětadvaceti letům trvání. To je samozřejmě velký úspěch v životě nemainstreamové kapely. S odstupem času jsem se sešel s frontmanem IZZIM a přítomen povídání byl i druhý služebně nejstarší člen – bubeník, kterému nikdo neřekne jinak než MRŇUS.

V minulém roce se Doga dožila 25 let. Jak probíhaly oslavy?
Na konci roku jsme vydali živé DVD a CD 25 let rock'n'rollu a taky speciální box se všemi CD a DVD. Taky jsme udělali nový merchandise a já osobně jsem si nadělil první dítě.

Měli jste ještě v plánu něco speciálního?
Ano, měli jsme v plánu udělat film, ale bohužel jsme nesehnali peníze, protože všechno jsme narvali do natáčení DVD.

Co to vlastně znamená pro rockovou kapelu, když se dožije čtvrtstoletí?
Je to zázrak! Sice nejsme v původní sestavě, ale bubeník se mnou hraje 23 let, kytarista osmnáct a baskytarista deset. Jsme vlastně rodina.

Když jsi v roce 1988 Dogu zakládal, jaké jsi měl tehdy ambice nebo prvotní cíle?
Začátky byly spíše srandovní. Žádné ambice jsem neměl, o nějaké desce jsem vůbec neuvažoval. Chtěl jsem si prostě zahrát koncert. Dobře je to vidět na bonusovém DVD, kde jsou prastaré záběry, ale spíš ty srandovní.

Když se ohlídneš zpět, na co jsi nejvíce hrdý?
Že jsme to všechno přežili ve zdraví! Víš sám, že někdy jsou ty víkendy náročné... Jezdíme každý rok okolo osmdesáti koncertů a to fakt není jednoduché. Zaplaťpámbu máme věrnou základnu fanoušků, která nás drží a je pro nás motorem. A nebál bych se říct, že jsou to naši kamarádi, protože za námi jezdí i stokilometrové vzdálenosti a jezdí s námi na dovolené.

Co si myslíš, že se třeba nepovedlo?
Nikdy jsem nechtěl měnit muzikanty – bohužel náš původní baskytarista Pepa se začal upíjet k smrti. Ty si to pamatuješ, jak jsme ho dávali na léčení, platili za něj dluhy, čekali jsme na něj... ale nakonec démon alkohol byl silnější než on. To považuju za naše nejhorší období.

Byl někdy okamžik, kdy jsi chtěl kapelu rozpustit?
Jo, stalo se to hned na začátku. Někam jsme přijeli a strašně se pohádali kvůli blbosti. A vlastně se rozpadli. Za tři dny se mi to nějak rozleželo v hlavě a dali jsme se znova dohromady.

Box přeplněný hudbou Pojďme se podívat na váš exkluzivní box, poněvadž je to opravdu výjimečná událost v kapele, která nehraje zrovna pro široké masy líbivou muziku. V boxu fanoušci najdou všech osm řadovek plus bonusové CD s nevydanými skladbami z doby před první deskou. A taky čtyři DVD. Uvažovali jsme, že tam dáme ještě nějaké věci jako plakáty a podobně, ale to by už bylo finančně tak náročné, že jsme od toho ustoupili. Toužili jsme zachovat pro lidi co nejnižší cenu. Naše staré desky jsou vyprodané a na různých portálech se nabízejí za dost vysoké ceny. Proto jsme je chtěli našim fandům opět zpřístupnit za rozumné peníze.
  
Jaké máte plány na letošní rok?
Zanedlouho vyrazíme na turné se slovenskou skupinou BijouTerrier, což je taková odnož kapely Horkýže Slíže. Na Slovensku odehrajeme šest koncertů, v Čechách pět a vezeme s sebou velký aparát, tak doufáme, že se to bude líbit.

Jak to vypadá s novou deskou? Poslední řadovka vyšla už v roce 2011.
My jsme novinku chtěli vydat už loni, ale nakonec jsme dali přednost DVD a boxu a další řadovku si necháme na letošek.

Jakým způsobem novinka vzniká?
V současné době nosím nápady a kluci se k nim vyjadřují; pokud je nějaká pochybnost, letí to do koše.

Izzi, nemáš někdy strach, že už jsi všechno dobré složil? Že už tě nic nového nenapadne?
Někdy takové chvilky mám, ale už tomu umím předcházet. Jakmile natočíme desku, tak třeba dva roky nic neskládám, abych se naplnil, a vlastně nejvíce práce udělám ve studiu, protože tam na mě dýchne ta atmosféra a pak to ze mě padá, hlavně tedy texty.

Jak vidíte současnou tuzemskou scénu?
Ta situace tady není dobrá. Jsme malá země a možnosti jsou omezené. My jsme to měli ještě těžší v tom, že jsme to měli do Prahy daleko. Ale dneska jsou mraky kapel a není lehké prorazit, přestože oproti našim začátkům může mít kapela hned od začátku kvalitní vybavení, funguje internet a další vymoženosti moderní techniky. Nechtěl bych ale dneska znova začínat!

>> www.dogamusic.cz
Bigbít na Plzeňsku Ladislav Rott & Josef Kůda: 50 let bigbítu v Plzni 1962–2012 – Takto hráli, když jim stály... davy pod pódiem Vydavatelství RegionAll
Západní Čechy jsou možná nejbigbítovější kout naší vlasti. I dnes jen v samotné Plzni působí na 350 souborů a za uplynulých padesát let vzešlo z tohoto regionu nemálo známých muzikantů. Kniha mapuje všechny zásadní kapely od roku 1962 až po nejvýraznější současné party. Autoři zvolili jednoduchý, ale čtivý a jasný formát: fotografie (až na malé výjimky černobílé), stručná historie, sestava, místní příslušnost, případně nějaká zajímavost. Takto encyklopedicky pojatá publikace má jasná pravidla a osloví spíš archiváře a pamětníky. A jako každá encyklopedie si ani nemůže za cíl klást zcela kompletní informace. Několik výrazných person prochází téměř celým popisovaným půlstoletím jako nezvětrávající skála. A některá příjmení fungující na začátku knihy se objevují i v její zadní části, ovšem jde už o potomky... Nechybějí ani fotografie dobových plakátů a přiložená retrospektivní CD kompilace. Osobně bych poskytl větší prostor nejen všemožným místním legendám, ale i dnešní scéně, přesto je 50 let bigbítu v Plzni vážně dobrá kniha, která se čte jedním dechem.

Bohouš Němec

Dan Horyna: Svoboda vyžaduje odpovědnost aneb Kdo nebojuje se zlem, stává se jeho součástí
Pro hudební fanoušky je Dan Horyna znám především jako zpěvák, který od 70. let prošel celou řadou rockových skupin – asi nejvýraznější stopu zanechal v kapelách Vitacit, Pumpa, Merlin a Benefit. S posledními dvěma jmenovanými vystupuje i dnes. Ovšem Horyna je nejen talentovaný muzikant, ale všestranně zajímavá osobnost, jejíž osud prošel tak podivuhodnými zákrutami, že by to jiným možná vystačilo na několik životů. Hned třikrát na dlouhou dobu spadl do záludných osidel drog, dokonce byl podle všeho vůbec první člověk v tomhle státě, kdo začal aplikovat pervitin nitrožilně (jeho skutečný příběh byl i jednou z předloh českého filmu Piko). Nakonec dobrovolně absolvoval odvykací léčbu a už více než deset let je takzvaně čistý. A nejen to: jako osoba, která z vlastních zkušeností dokonale zná drogovou problematiku, se přesunul na pomyslnou druhou stranu barikády a stal se z něj uznávaný terapeut pomáhající lidem bojujícím se závislostmi. A aby toho nebylo málo, stal se také přesvědčeným buddhistou...

Nezneklidňuje tě rostoucí aktivita českých komunistů? Překvapuje tě, jakou podporu zdejší veřejnosti – 25 let od tzv. sametové revoluce! – zas mají jejich ideje?
Nepřekvapuje. Byl jsem v roce 1975 zavřený za hraní protistátních písniček a viděl jsem, jak se postupně divně pokrucuje obecný názor. Vyvíjel se zcela nelogicky. A po revoluci se to zrychlilo. Osobní paměť je nespolehlivá a natož ta kolektivní, náchylná k mediální manipulaci. Vše stojí na jednoduché logice: lidé se chtějí mít dobře, pokud možno za co nejmenšího úsilí. A tak stále touží po změně, která vypadá lákavě. Hnus komunistické doby je daleko a lidé jsou ve svém prožívání stále plošší. Vyhovuje jim to, co komunismus hlásá a sami nikdy nebyli, nejsou a nebudou schopni ani ochotni realizovat. Svoboda vyžaduje odpovědnost. Raději bolševik bez námahy.

Jaký nejbizarnější zážitek z minulého režimu si vybavuješ, co se týče tvého hudebního působení?
V den, kdy zemřel Brežněv (někdejší sovětský prezident a nejvyšší představitel tamní komunistické strany – pozn. aut.) a ještě nebyla vyhlášena tryzna, jsme měli s Vitacitem koncert v KD Krakov v Praze-Bohnicích. Protože ještě nepřišel zákaz, začali jsme po dohodě s ředitelem kulturáku hrát a při třetí skladbě na pódium vtrhli tajní policisté, sbalili mě a odvezli do CPZ (cely předběžného zajištění) v Konviktské ulici. Koncert se dohrával v náhradním termínu...

Byla pro tebe rocková hudba za bolševika formou protestu proti tehdejšímu režimu, anebo spíš úniku před ním? Řada českých muzikantů říká, že rock pro ně byl jakousi oázou aspoň částečné svobody v jinak zoufale nesvobodném prostředí, měl jsi to podobně?
Ne. Miloval jsem Planta, Led Zeppelin a dělal jsem prostě muziku. A byl jsem rád, že jsem na koncertech i zábavách dával lidem zapomenout na to, v čem jsme žili. Protestoval jsem ne hudbou, ale celým svým životem. Byl jsem závadová osoba vyhozená ze školy, bez občanských práv, pravidelně zavíraná do CPZ. To byl můj protest. Muzika byla život.

Nezvažoval jsi tenkrát emigraci, kterou zvolila i řada kolegů z branže? Ptám se mj. také proto, že ses už v 70. letech dostal na Západ a dokonce zažil to, co zdejším lidem bylo odepřeno – vidět koncert samotných Led Zeppelin.
Byl jsem dokonce Státní bezpečností k emigraci, tedy k vystěhování se z republiky, nucen. Ale věděl jsem, že bez Prahy bych venku umřel. A po letech, když jsem byl delší dobu mimo hlavní město, se mi to potvrdilo. Já patřím do Prahy. Jsem tu doma a chci tu i umřít.

Čím si vysvětluješ, kolik třeba i mladých lidí má dnes sklony k extremistickým postojům, ať už ultrapravicovým, tzn. k neonacismu a xenofobii, anebo naopak tíhne ke krajní levici? A vidíš mezi těmito dvěma názorovými proudy nějaký zásadní rozdíl?
Extremismus je extremismus, ať je doprava, nebo doleva. Když procházíme vývojem, v adolescenci se učíme vnímat svět a život v celé pestrosti. Nic není černobílé a my nejsme víc než ostatní. To je zralý přístup. Extremisté nabízejí jasný, jednoduchý návod. Nemají schopnost být tolerantní, respektující, přemýšliví a zvažující. To všechno mě buddhismus učí. Je to náročnější, ale plnější způsob života. A nejsem tak osamělý. Ostatně spolupracuji s mladými anarchisty a přednáším a beseduji s nimi. Je to moc fajn.

Má vůbec společnost proti extremismu nějak bojovat a snažit se tak chránit demokracii a základní lidská práva?
To je snad jasné. Kdo nebojuje se zlem, stává se jeho součástí. Jen je dnes těžké ty trvalé hodnoty pojmenovat. Všechno je rozmělněné a atomizované do myšlenkového salátu.

A co prevence před těmito negativními jevy, což je hlavní náplní činnosti i našeho spolku Imperativ – jaký má podle tebe smysl?
V každé oblasti lidského života je prevence tisíckrát důležitější než represe. Osvěta je vlastně základní předpoklad pro svobodu. Lidé mají mít úplné a kvalitní informace. Nejen z internetu.

Jakou roli by měla hrát výchova v rodinách a na školách, vidíš tam nějakou zásadní chybu?
Dospívající neučíme tím, co jim říkáme, ale tím, jací jsme, jak se sami chováme. A v tom je problém. Nabízíme ukecaný, materiálně založený svět s plochým vkusem a nízkou morálkou. Internet naprosto dehonestoval kvalitní myšlenky. Dnes každý veřejně a bez důsledků plácá idiotismy. To je nakažlivé. To je zásadní chyba.

Jak ty sám chápeš svobodu a demokracii? Třeba Evropa vyznává trochu jiné pojetí než USA, o individuálních odlišnostech v chápání těchto pojmů ze strany jednotlivých lidí ani nemluvě.
Jako mladík jsem četl Sartra, Humea, Nietzscheho... Byl jsem pro klasickou demokracii, jak byla známa v protestantsky zaměřených kulturách. Ovšem my žijeme v postmoderní demokracii. Jsme ovládáni rychlostí informací, nucenou změnou dělby práce, ztrátou trvalých společenských hodnot. Jsme na kraji zmatku. Pro mne je dnes jediná cesta: zůstat trochu stranou a pracovat na sobě. Jen já mohu užívat svobodu a zároveň se snažit ji nebrat svých chováním lidem kolem sebe. Proto jsem buddhista. To není víra – je to soucítění, aplikované přes poznání sama sebe. Poznání svých chyb, slabostí, tužeb. Všeho, co mě spoutává a vede potom k podrážděnosti vůči druhým.

Potkáváš se jako terapeut s drogově závislými osobami, sám máš bohaté zkušenosti v tomto směru z vlastního života. Do jaké míry podle tebe to, že se člověk stane závislým na drogách nebo alkoholu, souvisí s nespokojeností třeba s politickým vývojem společnosti?
Kdyby mě bolševici nezavřeli, možná bych s tím ani nezačal. Ale dávat nespokojenost s vývojem společenosti do souvislosti se závislostí na droze je velmi účelové. Liberalizace je to téma, které tento problém rozvíjí. Je normální hulit. Je normální žít v požitcích. Samá práce, povinnosti... sereme vám na to. Ubalíme, pohulíme... to je ten problém. Lidský život je nádherný a zároveň to je úděl plný bolesti, strachu, samoty... To je život. A chtít si ho jen užívat je patologické.

Co by tě mělo v muzice potkat a neminout v nejbližších týdnech a měsících – ať už jde o Merlin, nebo Benefit.
Zanedlouho hrajeme s Benefitem jako headline na jednom festivalu v Polsku. Do konce roku vyjde nová deska. A totéž platí pro Merlin. Ovšem Merlin je dnes už zvláštní uskupení. Asi už nikdy nebudeme klasická rocková kapela – kluci se mnou předávají KOUZLO. A to jde jen občas... Přemýšlím, že bych natočil meditační desku. Tibetské mantry jsou bouřlivé, temné, dramatické. To by se fanouškům mohlo líbit a ještě by je to otevřelo pravé podstatě.

Petr Korál
hudební publicista

Petr Korál ve videoklipu sk. Totální nasazení


Zpěvák a kytarista Miloš Dodo Doležal opět spolupracuje s Imperativ, o. s. V souvislosti se specifickou primární prevenci se zaměřením na zločiny komunistického režimu (levicové extremistické spektrum) se naše občanské sdružení pokouší zajistit finance na pilotní projekt Vojna – Pod věží smrti. Ve spolupráci se ZŠ Stolíňská v Praze 9 bychom rádi, za využití zážitkové pedagogiky ukázali dětem základních škol zločiny, které byly páchány za minulého režimu. Jednalo by se o vzdělávací zájezdy do komunistického lágru Vojna u Příbrami. Oslovili jsme tedy rockového zpěváka Miloše Dodo Doležala (ex.Vitacit, Zemětřesení), zda by nás v této akci nepodpořil. Od ledna 2014 vyrábíme trička (www.victory-eshop.cz) s jeho jménem, fotografií a logy kapel, kterými během své dlouhé kariéry prošel. Výtěžek z prodeje jde na shora uvedený projekt. Mnoho fanoušků Miloše Doda Doležala si tričko již zakoupilo. Do současné doby bylo tímto způsobem získáno cca 2.500,- Kč. Všem rockovým fanouškům tohoto zpěváka děkujeme. Nejvíce díků samozřejmě patří Milošovi.
Je nám opravdu potěšením, že známý rockový kytarista, zpěvák, skladatel a producent Miloš Dodo Doležal už před časem začal spolupracovat s Imperativem. Nejčerstvějším důkazem je záležitost spojená s jeho tričkem – viz výše a dále. Při této příležitosti jsme se rozhodli položit mu pár otázek a Dodo ve svých odpovědích rozhodně nezklamal. Znovu ukázal, že jde o osobnost vždy a za všech okolností s jasným, byť ne každému příjemným a někdy až vyloženě kontroverzním názorem. A třebaže ne se všemi jeho postoji se členové Imperativu ztotožňují, jsme – stejně jako sám Dodo – bytostní demokraté a proto rozhovor přinášíme bez nějakých „cenzurních“ zásahů.

Bc. David Lebeda a Mgr. Petr Korál
předseda a 1. místopředseda Imperativ,o.s.

>]*> 

Miloš Dodo Doležal: Se svobodou a demokracií nejsme schopni se plně vyrovnat

Co tě vedlo k rozhodnutí podpořit občanské sdružení Imperativ tím, že věnuješ výtěžek z prodeje trička s tvým motivem na jeho činnost?
Jsem rád, že můžu být součástí něčeho smysluplného a že jsem součástí projektu, který ti lidé dělají zodpovědně. Navíc jsem se nikam netlačil, už před mnoha lety jsem se rozhodl, že je to pro mě způsob, který mi vyhovuje. Když mě někdo o něco požádá, rozhodnu se, jestli to chci udělat nebo ne. Naštěstí mě poslední dobou oslovují lidé, kteří to fakt dělají srdcem nebo to tak alespoň na mě působí a je to pro mě v pořádku. Snažím se být prospěšný, pokud je to v mých silách. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že bych se alespoň měl snažit být z určitého úhlu pohledu prospěšný i mimo hudební scénu, na které se pohybuji nejvíce. Myslím, že na hudební scéně jsem se snažil vždy svým fanouškům věnovat a cítil jsem ten vztah oboustranně. Od oblastí, které překračují hudební scénu, neočekávám vůbec nic. Stačí mi, že můžu pomoci, když o to někdo stojí.

Myslíš si, že má v dnešní době smysl bojovat proti extremismu, speciálně pak proti tomu levicovému, když komunisté jsou regulérní a nikoliv bezvýznamnou součástí politické scény u nás?
Nevím, jestli bojovat je to pravé slovo. Myslím si, že česká společnost – i když to tak pro některé nebude vypadat – není extremistická. Možná je extremistická slovně, ale ne skutkem a činy. Sdělovací prostředky mají tendenci upozorňovat na jakékoli extrémní činy naší společnosti tak, jako by to byl největší a každodenní problém a dělo se to v každém městě a na každé ulici. Dění v naší společnosti je sdělovacími prostředky vůbec zhodnocováno podstatně extrémněji, než si ty projevy zaslouží. Já se trošku pozastavuji nad nevyvážeností přístupu k pravicovému a levicovému extremismu. Na jedné straně je policie schopná na koncerty pravicových hudebních skupin, které hrají v uzavřených prostorách pro poměrně malou společnost několika desítek fanoušků, poslat několik stovek policistů, kteří mají přiložené uši na okenních tabulích a poslouchají texty a jsou připraveni v případě závadnosti do těchto prostor vtrhnout. Na straně druhé je levicový extremismus na 1. máje před svými fanoušky, kterých jsou řádově tisíce, policií ochraňován. To je asi zásadní schizofrenie současné společnosti, kdy to, co je levicově extrémní, je považováno za neškodné a to, co je pravicově extrémní, za životně nebezpečné. Zatím jsme se nebyli schopni s demokracií a svobodou projevu jako společnost v tom přístupu k extrémním projevům zleva i zprava vyrovnat. Osobně bych byl pro to, abychom svobodu projevu měli zanesenou v ústavě – tak, jak by to v demokratickém a svobodném státě mělo být. A postihovat ne slova, ale činy – a pokud možno spravedlivě. Pokud se podívám do historie, pravicově extrémní činy byly u nás historicky odsouzeny, zatímco u levicových extrémních činů tomu tak prostě není. Nejde o ten trest jako takový, ale o to společenské odsouzení činů a skutků levice v našem státě. A proto jsem se rozhodl přispět k tomu, aby byl tento historický dluh postupně v našem myšlení dorovnán. Stát by se to rozhodně mělo, a pokud to nezvládne naše generace, zvládnou to snad generace další. Čím více budeme pravičáky potírat a levičáky ochraňovat, tím hůř dopadneme.

Jaký ty jsi měl nejhorší a jaký nejbizarnější zážitek s bývalým komunistickým režimem? Ať už se to týká tvé hudební činnosti, anebo obecně života v tehdejším Československu.
To je hodně těžká otázka. Můžu zhodnotit pouze prvních 23 let svého života v komunismu. Myslím, že do maturity jsem coby teenager život bral jako jednu velkou zábavu a příliš jsem ten systém neřešil. Samozřejmě jsem cítil, že určité věci nejsou ideální, ale ve svém věku jsem vůbec nevěděl, jak přispět k tomu, aby se věci změnily k lepšímu. Chtěl jsem dělat hudbu a v podstatě až do těch mých třiadvaceti, kdy došlo ke zhroucení komunistického systému, jsem se věnoval hlavně hudbě a všemu, co s ní bylo spojeno. Heavymetalové hnutí, kterého jsem byl součástí, bylo poměrně svobodomyslné, a i když se to může zdát někomu stupidní, vyznávali jsme hodně prvků a projevů svobody, kterou jsme ze západní hudby cítili a která nás oslovovala a osvobozovala. Samozřejmě, že jsem zažil policejní zátahy s policejními psy, bití našich fanoušků obušky a jiné projevy, které byly pro tu dobu prostě běžné. Ale až po revoluci jsem se postupně dozvídal o perzekuovaných lidech, kteří skončili za své názory v kriminálech nebo jim jejich životy byly jinak komplikovány a mařeny. Měl jsem to štěstí, že komunismus padl v mých 23 letech. To dodnes beru jako největší požehnání, kterého se mi jako muzikantovi, co má rád rockovou hudbu, dostalo. Opravdu si nedovedu představit, že bych s přibývajícími léty v komunismu vydržel. Zřejmě bych volil emigraci. A nesuďte mě za tato slova.

Před několika lety jsi vystoupil na koncertu proti totalitě pořádaném Imperativem. Podpořil bys třeba i volební kampaň nějaké strany či jednotlivého kandidáta, nebo jsi striktně toho názoru, že umělec by se neměl do podobných záležitostí „montovat“?
Podpořit politika, či nějakou stranu, je úplně jiná záležitost. V politice bych podpořil kandidáta, který by se mi názorově líbil a stál bych za ním i za stranou, kterou reprezentuje. A pokud bych to udělal, udělal bych to zdarma. Myslím, že lidé, kteří se podílejí na prezentaci politických názorů proto, že jim někdo zaplatí, nehrají čistou hru. Platí to i pro politiky samotné, kteří nelobbují pro dobro země, národa a lidí, od kterých jsou zaplaceni, aby vedli stát dobře k prosperitě a svobodě. To, co říkám, můžou být vzletné a naivní fráze, ale pokud se člověk jako bytost považuje za nejcivilizovanější projev na planetě, tak by se neměl chovat hůř než zvířata. Jak říká můj kamarád farmář: Ta kráva ti nikdy neřekne, že ti to mlíko nedá... Zatímco v lidské společnosti je podraz jeden z častých způsobů komunikace. Politici při volebních kampaních vymýšlejí slogany, o kterých vědí, že je v podstatě nikdy nemohou splnit. A možná se o to nikdy ani nepokusí. Ale pokud jim to zajistí hlasy, je to podle nich v pořádku. Díky globalizaci a celkové informovanosti je propojení politiky celosvětové a tak jako se česká politická reprezentace za komunismu otáčela směrem k Moskvě, dnes se otáčí k Bruselu a Washingtonu. Myslím si, že spousta lidí žijících v této zemi cítí, že 90 % politiků tady není pro ně, ale pro hájení zájmu zahraničních zájmových skupin. Myslím si, že to není jen pocit obyvatel naší země, ale mnoha zemí okolo nás – blízkých i vzdálenějších. Možná by i samotní politici mohli namítnout, že nastavený systém je zajetý a změnit se nedá, ale myslím, že svět jako takový se bude muset postupně vrátit k nějakým hodnotám, které byly funkční a historicky prověřené. Že honba za penězi bez jakýchkoli ideálů je cesta do pekla pro celou civilizaci. V takto nastaveném systému, kdy je volič v podstatě skoro vždy svými politiky podveden, nevidím nutnost nikoho podpořit. Spoustu svých kolegů z hudební branže podezírám z toho, že podporují politiky proto, aby vzápětí získali něco pro sebe.

Máš někdy potřebu se k politickému dění vyjadřovat v textech svých písní?
Myslím si, že zbraní každého muzikanta je hudba a text. Naštěstí už žijeme v době, kdy víceméně můžeme natočit, co chceme, a právě díky té svobodě se – mám ten pocit – k politice v hudbě vyjadřuje méně hudebníků. Posluchači mají možnost kdykoli song anebo text neposlouchat či vypnout. Hudba a text mohou, ale vůbec nemusí ovlivňovat myšlení společnosti, pokud je to mimo mísu. Myslím si, že to je spravedlnost, která k hudbě patří. Vyjádřit se můžeme k čemu chceme, ale nemáme zaručeno, že to někoho bude zajímat. Špatných politiků se lidé nemohou zbavit tak jednoduše jako nevyhovujících muzikantů. Každá těžší doba ve společnosti vynesla umělce, kteří se ve svých písních politicky angažovali. Vzpomněl bych na Karla Kryla nebo The Plastic People Of The Universe. Tam byla jejich angažovanost brána jako odraz doby a dodnes je brána jako součást boje proti totalitě. V současnosti takové umělce nemáme – máme spíše tu kolotočovou, bezmyšlenkovitou zábavu. Takový ten český agro rock, který je svým způsobem neškodný, stejně jako filmová produkce předváděná v současné společnosti. To je důkazem toho, že přes to všechno, jak si lidé stěžují, se máme poměrně dobře. Možná nejlépe v historii. A kdybychom si nenechali sdělovacími prostředky „vykecat díru do hlavy“, že si díky půjčkám můžeme dovolit úplně všechno, měli bychom se ještě lépe. Vůbec mám pocit, že se valná většina negativismu do naší společnosti valí cíleně skrze sdělovací prostředky. Měli bychom být více imunní a pak bychom mohli být i spokojenější.

Jak vlastně bude vypadat rok 2014 pro Miloše Dodo Doležala, co všechno máš v plánu?
Rok 2014 bude navazovat na roky předchozí. Nikdo z muzikantů nemá v ničem jistotu. To je jedna z věcí, která nás udržuje v takové celkové pohotovosti. A jistoty asi nikdy mít nebudeme. Proto si myslím, že dobří muzikanti, kteří chtějí tvořit hodnoty a obohacovat nejen sebe, ale i fanoušky nějakou kvalitou, budou vždy tíhnout spíš k pravicovému myšlení v tom dobrém slova smyslu. Naproti tomu muzikanti a umělci, kteří stojí o jistoty a udělají pro to všechno, patří většinou k levicovému způsobu myšlení a podle toho vypadá i jejich tvorba – povrchní a bez nějakého hlubšího sdělení. Rád bych se svou tvorbou patřil na tu pravou stranu.

Petr Korál
hudební publicista

Petr Korál a Bohouš Němec během přednášky
Duo KoNě A co dělají naši členové KoNě, když nepracují pro Imperativ,o.s.? To co je baví - metal! Coby metal DJs (duo KoNě) u příležitosti znovuvydání hodně vydařené knihy na chvíli zavzpomínali na zlaté časy metaloték Hard Music Live…

Rozhovor s Petrem Korálem 1. Jste známý hudební publicista, moderátor a kritik. Vzpomínáte si na svou první kapelu?
Máte na mysli kterou jsem jako první ve svém životě nějak systematičtěji poslouchal? To byla asi švédská ABBA už v raném dětství. A z českých Olympic. :-) Ale hudbě jsem se později okrajově věnoval i jaksi „výkonně“, konkrétně jako zpěvák a textař. Moje první skupina, v níž jsem působil, se jmenovala Asmodeus a dodnes existuje, ovšem už bez mojí účasti.

2. Byla pro Vás v mládí hudba „jen“ zálibou a koncerty společenskou událostí, nebo jste v ní hledal hlubší smysl?
Obojí. Návštěva některých hudebních akcí za komunismu nebyla zdaleka jen zábava, ale byl v tom i kus dobrodružství a pocit, že se člověk aspoň svou malou troškou podílí na něčem, co tehdejšímu režimu, s nímž nesympatizoval, nebylo moc po chuti. Někdy to byla vyloženě touha ochutnávat zakázané nebo přinejmenším oficiálně nedoporučované ovoce...

3. Může podle Vás hudba a texty kapel ovlivnit posluchače?
Ano. Spíš v pozitivním, ale někdy i v negativním smyslu. Ovšem zároveň jedním dechem dodávám, že pokud někoho písňové texty zdánlivě dovedou třeba až ke kriminálnímu jednání, problém až na výjimky nespočívá v textech samotných, ale v narušené osobnosti toho, kdo se k takovému jednání uchýlí a alibisticky nebo naprosto nesmyslně se ohání tím, že mu k tomu ta či ona muzika dala „návod“. Příkladem mohou být různé na první pohled násilnické, zvrácené či jinak kontroverzní texty v metalu nebo hip hopu. Jde v nich téměř vždy jen o do krajnosti dovedenou uměleckou stylizaci a záměrnou provokaci a normální člověk je nikdy nemůže brát zcela vážně a doslova.

4. Za totalitní vlády Komunistické strany Československa jste byl režimem pronásledován a posléze vězněn, to vše díky hudbě. Co podle Vás vedlo tehdy mladé lidi revoltovat hudbou?
Pronásledován jsem byl, absolvoval jsem několik velice nepříjemných výslechů na tehdejší StB (Státní bezpečnosti), zažil jsem z její strany různé vyhrožování a psychický nátlak, „zařídila“ mi obrovské problémy na vysoké škole (kterou jsem tehdy studoval) atd., ale trestně stíhán, natož vězněn jsem naštěstí nikdy nebyl. Jiní na tom byli nesrovnatelně hůř...
Protestovat proti nesvobodě a chybějící demokracii prostřednictvím hudby mně, stejně jako řadě jiných lidí, přišlo zcela přirozené. Část umělecké fronty v totalitních zemích vždy prostřednictvím své tvorby dávala najevo svůj nesouhlasný postoj k vládnoucímu režimu, vedle muzikantů i filmaři, spisovatelé a další. Konkrétně hudebníci buď prostřednictvím různých narážek, skrytých smyslů a jinotajů ve svých textech, anebo zcela otevřeně (což už ovšem znamenalo poměrně vysokou míru rizika potenciálních represí a k tomu se odvážil jen málokdo). Týkalo se to především rockových skupin a folkových písničkářů, na jejichž koncerty logicky chodilo hlavně - ale nejen - mladší publikum očekávající něco jiného než to, co jim režim předkládal jako svoji představu o kvalitním umění.

5. Myslíte si, že i v současné době mohou kapely svými texty měnit názory mladých?
Ano, vysvětluji to už v odpovědi na otázku číslo 3. Hudba a texty jsou za jakéhokoliv režimu schopné do jisté míry formovat názory těch, co je přijímají. Ale zdůrazňuju to „do jisté míry“, nepřeceňoval bych jejich vliv. Jen s pomocí muziky se těžko vytvoří psychologický, filozofický či politický profil nějakého člověka. A hudba sama o sobě také těžko přivodí nějakou zásadní společenskou změnu nebo dokonce revoluci. Ani za komunismu tomu tak nebylo. Hudba byla pouze jednou z mnoha věcí, které k jeho pádu přispěly.

6. Do jaké míry podle Vás v dnešní době souvisí hudba s životním stylem?
Jak u koho, je to samozřejmě velmi individuální záležitost - ale u spousty mladých lidí nepochybně jejich životní styl výrazně souvisí s hudbou, kterou poslouchají (a naopak, tedy že jejich oblíbená muzika se odvíjí od toho, jaký životní styl je jim blízký).

7. Jak jste se vůbec dostal ke spolupráci s panem Lebedou a co Vás vedlo k rozhodnutí pomáhat v prevenci proti extremistickým ideologiím?
S Davidem Lebedou jsem se seznámil při výkonu jeho práce, ještě když se zabýval extremismem coby příslušník speciálního oddělení Policie ČR. Kontaktovat mě kvůli jednomu článku o českých skinheadských kapelách, který jsem napsal do časopisu Rock&Pop, kde jsem tehdy působil. Z ryze úředního kontaktu se nakonec vyvinulo osobní přátelství a zjištění, že názorově takříkajíc plujeme na jedné lodi, čili nad nabídkou podílet se na činnosti nového občanského sdružení zaměřeného na prevenci před extremismem jsem neváhal ani okamžik. Je mi bytostně cizí jak neonacismus a obecně ultrapravicové ideologie, tak neostalinismus a vůbec nodobobý komunismus. A zejména jeho nebezpečí je u nás z mého pohledu trestuhodně podceňováno či zlehčováno a já už nikdy nechci zažít to, co jsem byl nucen do svých 21 let, než přišel rok 1989, zažívat. Proto jsem se rozhodl hlavně mladé lidi, kteří komunismus v praxi nezažili, před ním varovat a upozorňovat na to, že i dnes v něm dříme hrozba.

8. V čem vidíte problém, že v současné době tíhne mnoho lidí k extremistickým hnutím?
Osobně si nemyslím, že by to bylo až tak velké procento lidí. Ale nelze nevidět, že tady tento problém existuje a bylo by kardinální chybou ho bagatelizovat. Proč tomu tak je? U mladých lidí za tím vidím (notně zjednodušeně řečeno) jejich nejen duševní nevyzrálost a tendenci snadněji se nechat ovlivnit někým autoritativním, kdo navrhuje rychlé, snadné a populistické řešení. A u osob starších, které také sympatizují s nějakým extrémním proudem, pro změnu to, že dost lidí bohužel snadno zapomíná a jsou svým způsobem nepoučitelní, respektive že si prostě z různých důvodů nedokázali najít v demokracii své místo, mají pocit, že nikoliv vlastní vinou v ní neuspěli a slyší tudíž na to, když jim někdo slibuje „pořádek a vládu tvrdé ruky“ a že za ně rázně vyřeší spoustu věcí, které je - leckdy třeba i oprávněně - v současné společnosti štvou.

9. Jaké jim nebo celé společnosti podle Vás hrozí nebezpečí?
Pominu-li nebezpečí trestního stíhání pro osoby, které svým aktivním jednáním v souvislosti s vyjadřováním svých pokřivených názorů naplní skutkovou podstatu nějakého trestného činu, existuje pochopitelně základní nebezpečí týkající se celé společnosti: ohrožení demokratického systému. Který nepochybně má svoje chyby a limity, ale - nadneseně řečeno - je pořád tím nejlepším způsobem vzájemného fungování, jaký pro sebe lidstvo vymyslelo.

10. Co je na prevenci nejdůležitější?
Řekl bych, že schopnost lidem, a zvláště těm mladým a tím pádem nezkušeným, nenásilně a přitom dostatečně názorně vysvětlit, jaká úskalí a přímo nebezpečí v sobě různé extremistické (nejen vyloženě politické) směry a s nimi spojené komunity a subkultury skrývají. A přesvědčit je, že některé věci není radno podceňovat a marginalizovat.

11. Jak se podle Vás současná situace vyvíjí? Můžete hodnotit třeba z pohledu Imperativu.
Myslíte z hlediska zcela zřetelných či méně viditelných, ale možná o to nebezpečnějších trendů v naší společnosti? V podstatě na to odpovídám už výše... Situace zatím není vysloveně vážná, ale v něčem je určitě znepokojivá a naše sdružení tomu nemíní jen nečinně přihlížet. Říkat si, že kdo nic nedělá, nic nezkazí, by se nám mohlo krutě nevyplatit. Na zlo nestačí jen poukázat a pojmenovat ho, ale je proti němu potřeba bojovat. Samo nikdy ze společnosti nezmizí.
Petr Korál v České televizi Hudební publicista Petr Korál hovoří v pořadu Kultura.cz na ČT1 o novém albu kapely Silent Stream Of Godless Elegy s názvem Návaz a také o novém singlu Michala Penka Svoboda.
Ke shlédnutí zde (od času 12:20)
Riziko plechového rozkrocku - článek Petra Korála v časopisu Rock&Pop (Pro originální velikost klikněte na obrázek)
Petr Korál hovoří o bigbítu v letech 1956 - 1989